Co je Dispoziční efekt (Disposition Effect)?

Dispoziční efekt (angl. disposition effect) je behaviorální zkreslení, při kterém mají investoři tendenci prodávat ziskové investice příliš brzy a naopak příliš dlouho držet investice, které se nacházejí ve ztrátě. Pojem zavedli ekonomové Hersh Shefrin a Meir Statman v roce 1985.

Typickým příkladem je investor, který nakoupí dvě akcie. První vzroste o 20 %, zatímco druhá klesne o 20 %. Investor může mít silnější potřebu prodat ziskovou akcii a „uzamknout“ dosažený zisk, zatímco ztrátovou pozici si ponechá v naději, že se její cena časem vrátí alespoň na nákupní úroveň.

Dispoziční efekt úzce souvisí s averzí ke ztrátě a prospektovou teorií Daniela Kahnemana a Amose Tverského. Ztráta určité částky je pro člověka zpravidla psychologicky citlivější než stejně velký zisk, a proto může být realizace ztráty nepříjemná.

Dokud investor ztrátovou investici neprodá, může její pokles vnímat pouze jako „papírovou ztrátu“. Prodejem by naopak ztrátu definitivně realizoval a současně si mohl připustit, že původní investiční rozhodnutí nebylo správné.

Na opačné straně stojí ziskové investice. Jejich prodej poskytuje investorovi okamžité potvrzení úspěchu a odstraňuje obavu, že dosažený zisk při budoucím poklesu trhu opět zmizí.

Dispoziční efekt může mít několik praktických důsledků:

• příliš brzký prodej kvalitních rostoucích investic,
• dlouhodobé držení problematických nebo ztrátových aktiv,
• nevhodnou strukturu investičního portfolia,
• rozhodování podle nákupní ceny namísto budoucího potenciálu investice.

Existenci dispozičního efektu významně podpořil výzkum amerického ekonoma Terrance Odeana. Ve studii publikované v The Journal of Finance analyzoval obchodní záznamy přibližně 10 000 investorských účtů a zjistil výraznější tendenci realizovat zisky než ztráty.

Důležité je, že samotné držení ztrátové investice nemusí být automaticky chybou. Pokud se fundamentální hodnota společnosti nezměnila a investor má racionální důvod očekávat budoucí růst, může být další držení pozice zcela oprávněné.

Problém nastává tehdy, když hlavním důvodem pro držení investice není její očekávaný budoucí výnos, ale neochota přiznat ztrátu. Nákupní cena by sama o sobě neměla rozhodovat o tom, zda má investor aktivum nadále vlastnit.

Jedním ze způsobů omezení dispozičního efektu je proto hodnotit každou pozici otázkou: „Kdybych tuto investici dnes nevlastnil, koupil bych ji za současnou cenu?“ Pokud je odpověď záporná, může být další držení pozice ovlivněno spíše minulým rozhodnutím než jejími současnými vyhlídkami.

Pomoci může také předem stanovená investiční strategie, pravidelné rebalancování portfolia nebo jasná kritéria určující, za jakých okolností má být investice prodána. Cílem je omezit vliv emocí a posuzovat investice především podle jejich budoucího poměru očekávaného výnosu a rizika.

Zdroj
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1540-6261.1985.tb05002.x